Narozen 18.12.1948 v Bukovicích u Jeseníku, od třech měsíců bydlí v Opavě. Zde maturoval na Gymnáziu v roce 1968 a v témže roce je přijat na hereckou fakultu DAMU v Praze. Po absolutoriu v roce 1972 (u profesorů Vítězslava VEJRAŽKY a Rudolfa HRUŠÍNSKÉHO) přijímá angažmá v ČINOHERNÍM STUDIU V ÚSTÍ nad L.. Herecky vyrůstá ve společnosti Josefa Dvořáka, Václava Helšuse, Pavla Zedníčka, Jiřího Bartošky, Karla Heřmánka…

Za dva roky zde stihl hrát v deseti premiérách. Vrací se na Moravu – do SDZN Opava, kde je už 15. sezonu, za sebou má přes 70. premiér a v nich na 40 titulních či hlavních rolí všech žánrů. Od komedií po tragedie. Dohromady přes 2 000 představení. Za sedm let spolupráce s Čs. Televizí vytvořil přes 20 rolí. Po úspěchu na 1. divadelním festivalu Aktualit v roce 1987 ve hře NEVDĚČNÍK (kde byl za herecký výkon odměněn hlavními cenami Československé televize a Svazu českých dramaturgických umělců) natočil v Praze televizní komedii P. Soukupa „Začátečnice hledá učitele italštiny“. Jeho partnery byli N. Konvalinková, P. Zedníček aj. Schmitzer, režie – Pavlína Moskalyková.

Přes tento výčet velikého množství hereckých příležitostí má ještě sílu „dělat“ i divadlo jednoho herce. BLÁZNOVY ZÁPISKY – N.V. Gogola jsou jeho prvním hereckým monodramatem. Od premiery (15. prosince 1986) k dnešku odehrál víc jak 100 představení hraných od Prahy po Bratislavu. V roce 1988 získal s tímto titulem hlavní cenu – Cenu ministerstva kultury ČSR v soutěži zábavných pořadů uměleckých agentur ČSSR.

Druhým titulem D1H je Kaminkova „OSAMĚLOST FOTBALOVÉHO BRANKAŘE“. Premiera 30. března 1988. Za rok a půl oslavil 100. představení. Na podzim 1989 chystá premieru „Dioptrické crazzyetudy pro dva“ nazvanou „Brejle“. Autor hry a režie: Jiří Císler, crazzypartnerka: Hana Vaňková.

A s autorem hry „Nevděčník“ – Miroslavem Sojákem společně píší monodrama pod pracovním názvem: „AU, DO HLAVY NE!“.

Petr Vaněk říká: „Divadlo je práce ze dne na den. Herec při představení má mít morální pohodu a ne si hovět fyzicky. Od dětství jsem sportoval (lyžování, orientační běh, basketbal) a sportování dodnes pociťuji jako samozřejmou potřebu pro vlastní fyzickou a psychickou pohodu. Jak ostatně bez tréninku vydržet sólo představení trvající 75 minut a někdy i dvě představení za sebou? Sportu vlastně vděčím za vše. Za způsob, jak jsem prožil dětství a mládí, za zábavu a radost, kterou mi přinesl, za odolnost, jež ve mně vypěstoval i za férovost a vůli neprohrát. Cokoliv. Podařilo se mi například doběhnout Jesenickou sedmdesátku za 8 hod., 10 min. Z těch co nevzdali, jsem byl poslední. Přesto si myslím, že jsem neprohrál.