Aksentij Ivanovič Popriščin je malým úředníčkem carského Ruska.

Jeho život ohraničili haldami papíru a ořezávat pera pro Jeho Vysokoblahorodí měla být veliká čest. A závidět se nesmí! Ptát se: „Proč?“, se nesmí!! Kritizovat cara se nesmí!!!

Věděl, že podkomoří, generálové, intendanti, titulární radové, generální gubernátoři, policejní direktoři a vůbec všechna ta vysoká zvířata chrání cara a oddaně mu slouží. Ale co když si ten malý úředníček jednoho dne uvědomí hrůzu a děs té obludné moci, zdánlivě mrtvého stohu papíru a uniforem? Co když pocítí smutek, touhu potkat ČLOVĚKA, zamilovat se (nedej Bože do ministrovy dcery!), protože holý život a psí služba carovi je pro člověka málo! Co když se mu zazdá, že je mu na světě těsno a zatouží potěšit se …
Řekněte, není to k zbláznění?
(…a nepřipomíná Vám to něco z toho, v čem žijeme dnes…??? )

Tuto divadelní hru napsal 26-ti letý Nikolaj Vasilijevič v St.Peterburgu v roce 1835!
O čem je? O nás. O nás hercích, i o vás divácích. Vždyť všichni hrajeme nějakou roli v tomto velikém divadle zvaném SVĚT a všichni jsme současně herci a diváky v představení zvaném ŽIVOT. („Bože můj, co je to za život, co žijeme? Věčný boj mezi snem a skutečností.“)
To jenom na chvíli si mladý Gogol vypůjčil příběh jednoho z nás (a vlastně také sebe sama), aby útržkem ze života A. I. Popriščina nastavil zrcadlo sobě, nám a naší době.
Před více jak 170-ti lety! A to zrcadlo za celou dobu neosleplo.
Jenom čas od času potřebuje oprášit a vyleštit.
A tohle umí divadlo!

Úryvek ze hry:

„Ve středu 4. října jsem byl v pracovně našeho ministra. Schválně jsem přišel dřív a přiřízl pro něj všechna pera. Náš ministr je jistě velmi učený muž. Celá jeho pracovna je plná skříní s knihami. I o Laponcích je tam psáno. Francouzsky a německy! Samá učenost. A podívejte se našemu ministrovi do tváře. Všem našim ministrům se podívejte do tváře! Jaká důstojnost jim vyzařuje z očí, jaké myšlenky se derou z jejich osvícených hlav na naše stoly!

Kupříkladu náš ministr – ještě nikdy jsem neslyšel, že by řekl zbytečné slovo. Když mu podávám balíček listin k podpisu, nikdy nic nekontroluje, protože obsah předem zná. Kolik ten má koní, obrazů, pěstěných křečků a knih! Ale našinec nesmí závidět, protože politice nerozumí a cizí noviny nečte. Tuhle jsem četl velmi zábavné líčení plesu, napsané kurským statkářem. Ke konci plesu vyzval hostitel všechny přítomné k ranní projížďce po lesích . A proto že měl jen sto padesát koní, dal osedlat pět set nevolníků. Za takovou projížďku by se žádný vévoda, ani francouzský pair nemusel stydět. Jen kdyby měli tolik nevolníků co je u nás. Ale my jich máme nejvíc, protože máme nejvíc verst!“