Slezské divadlo rozběhlo novou sezónu svižnou komedií Donalda Churchilla Natěrač, v níž hrajete hlavní roli. Na plakátech se oháníte malířskou štětkou. Vypadá to věrohodně. Je to díky pracovní zkušenosti nebo tvrdému nácviku?

…ať to, proboha nevypadá jako chlubení… ale 30 let rekonstruuji chalupu ve Lhotce (brouk Pytlík-práce všeho druhu…snad s lepším výsledkem)… a podílel jsem se až nechtěně hodně na dokončovacích pracích při výstavbě Harlekýna a dvou bytů nad ním…

Když už se do něčeho pustím, snažím se to udělat dokonale, ale trvá mi to dlouho… (…mám jen 3 syny…a holky mi nejdou…).
V počátcích chalupaření, když jsem dělal helfra mému “dvornímu” zedníkovi Jendovi z Litultovic - a nejraději bych vápno, vodu, písek… odměřoval na vahách… (prostě jsem mu nestačil) se najednou ozvalo: “smeták, hadr, kýýýbl!!”
Vyběhnul jsem splnit a když jsem s žádaným dorazil a zeptal se na co to je? - řekl mi, že než udělám maltu, tak zatím po sobě uklidí…

Jste považován za mistra improvizace, což dokazujete mimo jiné ve hrách Blbec k večeři a Natěrač. Lze improvizaci naučit či natrénovat, nebo musíte mít zkrátka talent od Boha?

Nejvíce improvizace bylo ve Sluhovi dvou pánů. Ale o tom už jsem psal v programu k Natěrači.
Nemám moc rád slovo talent. V kumštu stejně jako ve sportu. Jistou dávku předpokladů (talentu?) člověk mít musí. Prostě nemotora nesjede na lyžích Hannenkam (nevím, zda je to správně napsáno – poznámka vaněk) a stydlín se nezúčastní ani Bezručovy Opavy v recitaci… Kromě oněch předpokladů (týká se, myslím všech oblastí života!) je zapotřebí především vůle, vytrvalosti, trpělivosti, odolnosti, vize toho – čeho chci dosáhnout (a proč!), pomoc rodičů, vedoucích, trenérů, přátel, klubu, kroužku, oddílu… a také hodně a hodně štěstí – což už člověk sebepilnější neovlivní. (Zdraví považuji pak už jako samozřejmost. Ale i o ně by se měl každý dost postarat a s přibývajícím věkem…) Samozřejmě, že čím více píle-práce… tím větší naděje, že to, čeho člověk chce dosáhnout, se MŮŽE naplnit. Improvizace jako taková se naučit asi nedá. To patří k nějakým těm „darům“ shora, na kterých dál herec, umělec, sportovec… denně pracoval-pracuje… V Činoherním studiu v Ústí nad Labem – v mém prvním angažmá po studiích na Damu, byla improvizace každodenní samozřejmostí. A to jsme nebyli spolek nadšenců – ale profesionálů, nebo aspoň začínajích profesionálů. Když jsme zkoušeli s režisérem Jirkou Cílerem, nebo Ewaldem Schormem –určitý čas zkušebního období byl ryze improvizační. Buď na dané téma, nebo volné. Doslava jsme se předbíhal ve vymýšlení. Táta Ewald nám říkal nadšeně „kravinkáři“ a nejlepší jevištní nápady odměňoval jednou korunou. Jediný JÁ dostal jednou za skvostný nápad 5tikorunu a jediný JÁ taky musel jednou zaplatit 10 korun, když jsem za horizontem strhnul rudý agitační hadr s neuskutečnitelným nápisem, proběhnul s ním přes jeviště s voláním textu ze hry: „Rusové už jedou!“ Jak se mohlo stát, že ve slově „jedou“ se mi v puse zaměnilo jedno jediné písmenko…?! Tehdy jsem měl jako diplomovaný herec plat 1.200 Kčs. Každá zkouška začínala nějakým improvizačním cvičením. Samozřejmě, že v určité fázi veškeré kravinkaření skončilo (v tom divadle tehdy například neexistoval inspicient a nápověda ani při zkouškách!) – a nastala absolutní herecká disciplina a řád až do premiery, přičemž se zkoušelo denně!- někdy víc jak 10 hodin. Generálka na „Sen noci Svatojanské“ končila v neděli po 3. hodině ráno a nemělo cenu jít domů… pokračovalo se znovu v 9. Spali jsme různě po šatnách, na jevišti… manželka dlouho nevěřila! Obzvlášť, když jí to potvrzovali 3 šprýmaři… – ještě se o nich zmíním. V Ústí se mi narodil první syn Michael, peněz málo…, tak jsem při hraní současně vyráběl a na všechna představení připravoval a pak uklízel rekvizity. Dodnes mám asi proto výlučný vztah k rekvizitám jak co se týče zacházení s nimi během zkoušek, tak především jejich využitelnosti a práci-manipulovatelnosti s nimi při představeních. Moc rád pracuji s rekvisitou na jevišti. Snad je to poznat. Jednou, v Gombroviczově hře: „Yvonna, princezna Burgundánská“ se měla hlavní představitelka – Uršula Kluková udusit rybí kostí. Nachystal jsem na stůl za jevištěm desku se závěrečnou tabulí - talíře s karasy… a pak už neslezl z jeviště. Nastala hostina, všichni jsme jedli rybu a jak bylo narežírováno bedlivě pozorovali Princeznu, zda se podle připraveného scénáře zalkne kostí. Uršula baštila jak správný hladový herec… najednou ztuhla, zbledla, vyvalila oči, nabírala na zvracení… no nádhera!!! Pořád se nenávistně dívala na mě – říkal jsem si – Bože, ta krásně hraje!! Umřela. Jen co spadla opona - mi vyťala facku, že jsem málem upad… Jeden ze „šprýmařů“ – Bartoška, Heřmánek, nebo Zedníček jí v době, kdy jsem byl na jevištil, vložili do její porce ryby tvarůžek. Dodnes mi Uršula nevěří… Běžně se také dělá to, že se dopis, který má herec PŘEČÍST ve hře (proč se to učit nazpaměť, že?) vymění za list kulturně neadekvátní a nečitelný ani na vojně. VŽDY umím dopisy zpaměti. Ale štve mě to… jsem srab. Co se umění improvizace týče… jistě znáte z vlastních zkušeností lidi kolem vás, kteří rádi vyprávějí anekdoty. Některé z vypravěčů, když vám řeknou: MÁM NOVÝ FÓR! – prosíte… že už budete hodní! Ale někomu říkáte – ŘEKNI NĚJAKÝ! A po někom (těch už bude nejméně) chcete, ať vypráví ten známý vtip – který jste už slyšeli STOKRÁT – protože se těšíte – byť pointu znáte - JAK to řekne dnes. (Znám to, s dovolením, z vlastních zkušeností a taková zajímavost – ještě k tomu chtějí, ať vyprávím slovensky. Slovenština je hrozně roztomilá a pro veselá vyprávění ještě víc!)

V divadle mnohdy musíte improvizovat, i když nechcete. Zažil jste někdy pořádný trapas?  Prozraďte na sebe něco, mám totiž pocit, že v Opavě je rozšířená myšlenka, že „když to hraje Vaněk, to ani nemůže dopadnout špatně“…

Říká – li to někdo takhle, není to hezké vůči mým kolegům. To není One man show. Já hraji s kolegy - herci a bez nich bych já, ani celá komedie nemohla existovat. Při premieře! „Slaměného klobouku“ v Opavě (určitě jsou pamětníci!) se v zákulisí ztratil mým koněm okousaný slaměný klobouk (oblékačka na něj na rekvisitním stole položila šaty pro rychlý převlek za scénou) – důležitá rekvisita, jež se měla přinést na jeviště do hry jakožto korunní důkaz konání mého koně… a od této zápletky se dál odvíjela celá hra. JENOMŽE KLOBOUK NEBYL. Na jevišti jsme byli tři herci. Za jevištěm alarm – kdo byl – hledal klobouk, bez kterého nebylo dál o čem hrát. Texty došly, situace se zastavila – vše bylo odvislé od toho až se předloží důkaz – slaměný klobouk. Stále nebyl k nalezení. V TÉ CHVÍLI MUSELA NASTAT IMPROVIZACE! – nelze zastavit představení a říct divákům: „…promiňte, ztratil se nám klobouk, až ho najdeme, budeme pokračovat…“ Namísto improvizace však nastalo zděšené pobíhání herců po jevišti v dosahu zákulisí – v očích jeden veliký otazník a klíčové slovo KLOBOUK???!!! V zákulisí jej horečnatě hledal kdekdo – už i hasič… a z jeviště se vytratil jeden kolega, vzápětí druhý – zůstal jsem sám. Nastal čas pravdy a neúprosné improvizace. CO jsem říkal, CO jsem dělal – NEVÍM (ví to tehdejší osvětlovač Radek Čechák!), ale improvizoval jsem prý tak dlouho, než se klobouk podařilo najít, kolegové se nenápadně vrátili na jeviště a hra pokračovala dál. Diváci NIC nepoznali. To je ale improvizace neradostná - takzvaná na infarkt! A aby toho nebylo málo, při představení přestal fungovat stroboskop – což je vpodstatě blikající ostře bílé světlo a na základě optického klamu pohyb vypadá trhaně jak ve starém filmu… jenže stroboskop ani nemrk´, hudba hrála a my jsme se v pološeru cukali – jak bylo nacvičeno a vypadali jak padlí na hlavu… a při závěrečné děkovačce se zasekla opona metr nad zemí, takže jsme ji podlézali jak ohradník… to byla krásná premča!! – Jistě jsou pamětníci! Prosím, napište, jak jste to tehdy viděli vy! Anebo: ve hře Hrátky s čertem jsem hrál Anděla. Anděl by měl lítat, že? Tak jsem si vymyslel, že na jeviště přilétnu na laně a na kolečkových bruslích. A opravdu jsem startoval ze 4 metrů nad zemí – s lanem v ruce jsem přilétl z portálu – roloval na plošině dlouhé cca 6m x 1metr šíře, zabrzdil elegantní otočkou a po skluzavce sjel na jeviště… To lano bylo uvázané až úplně pod stropem – ať je co nejdelší a má dlouhý kyv. V podhledu stropu – ve fošně se vyřízl zářez, lano se jím protáhlo a nad tím uvázalo. Ale během repris, jak se lano napínalo a cukalo s fošnou, ta se při mém příletu uvolnila, vysoko nad námi v tazích cosi zazvonilo – zvuk, který nás na jevišti ihned upozornil, že něco je jinak… pamatuji se, že jsem stačil podvědomě snad jen přikrčit a na jeviště dopadla z 15 ti metrů – mezi mě a Toníčka Tázlara metr dlouhá, 30 cm široká fošna se čtyřmi dlouhými hřeby. Nikomu se nic nestalo. Ale ten šok mám před očima, jako by to bylo včera. Asi z úlevy, že se nic nestalo jsem desku lapnul, strčil ji pod paži A NEVÍM PROČ jsem zazpíval: „Suvenýr, suvenýr, z Říma, z Paříže i z Caen, bez vzpomínky nelze odjet, mám těch krámů plný krám…“ a odjel s ní do portálu…. Diváci se smáli… ale pár kolegů s na mě zle hněvalo, …že nás to mohlo zabít a já dělám srandičky! Pak se lano odvázalo a já dolítal…

Přestože jste spíše spojován s komickými postavami, záříte také v rolích vážných (připomeňme alespoň Willyho Lomana v Millerově hře Smrt obchodního cestujícího). Které role Vám přinášejí více radosti – komické nebo ty vážné? Myslíte si, že má Shakespeare pravdu, když píše, že „dobrý šašek má pro království větší cenu než špatný král“?

To je takové skoro srandovní. Tu Shakespearovu větu jsem objevil někdy v době přípravy programu pro mé „Bláznovy zápisky“ a od té doby ji mám jako své herecké motto. Jednou jsem ji v rozhovoru uvedl – byť hrdě přiznal, že patří Williamovi… a šup, už se se mi předkládá jako filosofická otázka. Já nevím, v jakých souvislostech ji W.S. napsal…, ale já se snažím v celém svém hereckém životě býti užitečným šaškem tam, kde je to patřičné, kde to hra vyžaduje a kde se to ode mě očekává. JE TO MOJE PROFESE A JSEM NA NI HRDÝ. … nebo, že by měl pan Shakespeare na mysli politiky své doby…??? Mám rád divadlo jako celek a nerozlišuji co hraji radši. Nesporným faktem však je a bude, že tragedie se hraje – ale hlavně zkouší tak nějak lehčeji. Přijde posel a řekne: “Král je mrtev!“ Světlo pohasne, zazní smuteční fanfáry, herci pokleknou, skloní hlavy. Dlouhé ticho, do toho zvony. Efekt je hotov. Za 30 sekund. Ale než vyrobíte gag – pokaždé JINAK, než rozesmějete diváka – a kdoví jestli – to je fakt mnohdy strašná dřina. Poslední práce na „Natěrači“ je toho velikým důkazem.

Kdy jste hrál naposledy „štěk“ (malou roli)? Nevyčerpávají Vás všechny ty hlavní role spojené s velkou zodpovědností za celé představení?

Ať to nezní nafoukaně – s tím ostatně nic nenadělám - ale já fakt nevím. Asi brzy po příchodu do Slezského, kdy se mi někteří snažili dokázat, že nic neumím. Ale to netrvalo dlouho. Ale jen tak na okraj - v té době „socialismu“ kdy si všichni byli “rovni“ - ti, co hráli čurdy a měli pramálo starostí s kumštem – a ti, kteří hráli hauptky a trápili se a rvali o dobrý výsledek, měli prakticky stejný plat. Takže pro někoho – PROČ se trápit…? Ale tohle platilo tehdy asi u všech profesí….

Jak se udržujete v kondici a relaxujete? Chodíte běhat? Hrajete basketbal jako před lety?

Tohle je otázka zpřed 5ti let… Jsem po dvou těžkých operacích menisku ve stejném koleně (první o prázdninách před „Sluhou dvou pánů“ a druhá o dalších prázdninách - pokaždé 6 týdnů o berlích bez nášlapu!…) Nemám meniskus. Žádný běh, skákání, a chraň Bože – tenis, nebo lyžování!!! Smím jezdit na kole po rovině, plavat (asi taky po rovině, ale já moc neumím, takže plavu pořád do kopce) a mám mít šetřivý pohyb. No, to by mě herecky zabilo. Hraju tenis – jak to jde a lyžuji – skoro na jedné noze… A snažím se hrát divadlo jako dřív…Na plesech jsem býval tance král. Teď už jenom král… Třeba právě v „Divadle Svět“.

Stále Vás nikdo nepřemluvil, abyste se vrátil do stálého angažmá? Co kdyby taková nabídka přišla z Prahy, váhal byste?

V Praze jsem mohl hrát od roku 1976. Tehdy jsem místo do Prahy šel do slezského – z rodinných důvodů. A později, když jsem koupil chalupu a rozhodl se žít co nejblíž přírodě – jak to jenom šlo byl jsem na lyžích v Jeseníkách a v 39 letech se mi podařilo za plného provozu v divadle pokořit tu bestii Jesenickou sedmdesátku… Dnes vím, že to bylo vítězství nad zdravým rozumem…(vítězství starého Pyrhy), ale tehdy… ?

Máte vlastní divadlo – bar Harlekýn, kde provozujete divadlo jednoho herce. Připravujete nějakou novou hru? Máte stále na repertoáru Bláznovy zápisky, Osamělost fotbalového brankáře a Ohňový večer?

Na repertoiru mám už jen „Bláznovy zápisky“ a „Ohňový večer“(premiery v roce 86 a 91! – neuvěřitelné i pro mě!!!) „Osamělost“ už neuskáču, ale pořád mám celou hru pokupě! Branku, trávník, dres, rekvisity, zvukový pás… KOMPLET. Nemám srdce to zlikvidovat… Nechcete někdo hrát „Osamělost fotbalového brankáře“??? – předám vám hotové představení! Chci udělat další titul Divadla jednoho herce, ale nemám právě ten PRAVÝ titul! A dělat to za každou cenu… to mě nebaví.

Dostal jste někdy nabídku točit reklamu?

Jasně. Dokonce jsem jel na casting do Prahy. To byla děsná prdel, jak se všichni předháněli – přetrhli by se, sežrali vlatní svetr… jen aby to dostali. Ptali se mě potom: „jakto, že jste tak klidný…??“ …a pak mě asi chtěli nakopat, když jsem jim řekl, že žádnou reklamu točit nechci, ale chtěl jsem to zažít, jaké to je. Přišlo mi to hodně smutné…skoro až ubohé… Ale co já vím, kdybych viděl smlouvu s pěti-šesti nulami – tedy hned za tou první číslovku… třeba bych sežral i vlastní trencle… KDOVÍ ?!? No, a jak se mi ta zkušenost hodí! Teď, byť okrajově, hraji v Natěrači „herce“ toužícího, aby si škrtnul aspoň v reklamě…

Ještě pořád milujete Norsko (poznámka pod čarou: mimochodem, já taky :-) )?

Jo. Byl jsem tam třikrát. Když mi bylo 30, chtěl jsem tam žít. Ale to bych musel zdrhnout. I od herectví. Byl bych dřevorubcem. Ne. Já bych počítal stromy. Dyť mám maturitu na gymplu (tehdy SVVŠ) z matiky. Horkotěžko – ale mám.

Chodíte stále do „vysokoškolského klubu“ ve Lhotce? Proč zrovna tam? Co to přesně je?

Jasně. Hospoda to je vysoká škola! – Tam se dovíte i to, o čem jste neměli ani tušení! Proč zrovna tam? – Protože zrovna tam mám chaloupku malou vcelku. Přece nebudu dojíždět za studiema do Litultovic… Přijde náš starosta, pořeší to bilaterálně a pošle nás na Dolní náměstí… ať tam jsme v 5 ráno – fotí se ……, tak ať jsme v první řadě! Máme veselo!

Představte si poklidnou neděli, zrovna se neblíží žádná premiéra a Vy máte volné odpoledne. Kam na Opavsku vyrazíte? Autem, pěšky, na kole nebo jiným dopravním prostředkem?

Pěšky do VŠK. A zpátky mě vezou autem… Ale ne. Někdy jedu mrknout na akce konané v okolí, nebo na fotbal, nebo se rád přidám k nějaké partě přátel a nestarám se kam se jede a proč. Odhodím starosti za hlavu a kochám se.

Žijete v Opavě nebo už jste do Lhotky přesídlil natrvalo?

50 na 50. Ale brzy se to změní. „Mám teď nové životní prostředí.“

Vyměnil byste Opavu za jiné město?

Nevím. Ale Lhotku ne. I když… kdoví?? To by záleželo na MNOHA okolnostech…

Kam jste chodil na střední školu? Byla to nejlepší léta Vašeho života, jak se říkává? Vybavíte si nějaký nezapomenutelný zážitek z té doby?

TISÍCE! Myslím, že více nezapomenutelných zážitků mají – měli moji profesoři. Třeba držel jsem 2 rekordy. Ve skoku vysokém a v počtu zameškaných hodin. Na trojku z dobrých mravů se neptejte! Až budete potřebovat zaplnit celou stránku novin, napíšu pro vás: „Jak jsem nestudoval na SVVŠ v r. 64-68“.

Narodil jste se na Jesenicku, studoval na DAMU a na Goethe Institutu, první angažmá získal (pokud se nemýlím) v Ústí nad Labem. Co nebo kdo Vás vůbec přivedl do Opavy a jak to, že jste tady zůstal?

Narodil jsem se sice v Bukovicích u Jeseníku, ale od 3.měsíců života jsme bydleli v Opavě na Husově ul.č.3 – hned vedle Loutkáče. Tam jsem nasával divadelní atmosféru a touhu stát se Kašpárkem. Později cirkusovým klaunem a ještě později – hercem. KLAUN JE NEJTĚŽŠÍ PROFESE!!!

Na co se zrovna těšíte? Třeba na nějakou roli ve filmu, pivo na zahrádce vlastní restaurace nebo snad na volno…

Teď se těším, až zaklapnu noťas, dám si šláftrunk z loňské sklizně a půjdu do pelíšku. Proboha, mějte rozum – dyť bude svítat!!!